neděle 1.9.

Ráno v půl osmé si mě v Libštátě vyzvedl Franta a vyrážíme směr Poprad. Doháníme studenou frontu, která přes Semilsko v noci přecházela. Něco málo po třetí odpoledne přijíždíme do Staré Lesné. Přestalo pršet a začalo prosvítávat sluníčko. Ubytování máme v příjemném penzionu Monika.

pondělí 2.9.

První aklimatizační den jsme vyrazili nejprve autem do Tatranské Lesné k hotelu Karpatia (920 m n.m.). Nebe bylo polojasné a po studené frontě chladno. Nyní již pěšky Studenou dolinou plnou nádherných vodopádů k rozcestí nad Rainerovou chatou (1 300 m n.m.). Zde se dolina dělí na Vel'kou a Malou Studenou. My jsme pokračovali k Zámockého chatě (1 475 m n.m.) do Malé studené doliny, dále na Teryho chatu (2015 m n.m.). Od ní vede stoupání dřevem zpevněným suťoviskem do Sedielka (2 375 m n.m.). Od této výšky byl celodenní mráz. Tráva měla skoro centimetrovou námrazu, voda co den předtím po dešti tekla skalami dolů, dnes nestékala. Byla zmrzlá. Kousek před vrcholem Malého L'adového štítu (2 602 m n.m.) vrcholky i s námi zahalil mrak a nebylo toho moc vidět. Proto jsme upustili od původního plánu pokusit se zdolat i Vel'ký L'adový štít (2 627 m n.m.). Sestupujeme k autu stejnou cestou.

úterý 3.9.

Přes noc přecházela další studená fronta a do devíti hodin ještě pršelo. S odcházející frontou se zvedl silný vítr a vydržel foukat až do večera. Volný čas, než přestalo pršet, využíváme k návštěvě Tatranské Lomnice, nákupu pečiva a pohledů. Vzhledem k pozdějšímu vycházení, jsme zvolili volnější túru. Autem do Kežmarské Biele vody (910 m n.m.). Pak opět po svých přes Šalviový prameň k chatě pri Zelenom plese (1 551 m n.m.). Dále k Bielemu plesu (1 615 m n.m.) a pod hřebenem Belianských Tater k chatě Plesnivec (1 290 m n.m.). Od chaty klesání dolinou Siedmich prameňou přes Čiernou vodu a Kežmarské Žl'aby zpět k autu.

středa 4.9.

Ráno obloha až kýčovitě modrá, slabý vítr, teplota tak akorát. Opět přejezd autem do Tatranské Lesné k hotelu Karpatia (920 m n.m.). Pěšky stejnou cestou jako první den k Zámockého chatě. Od ní magistrálou ke Skalnatému plesu (1 751 m n.m.). Z něho se musí na Lomnické sedlo (2 190 m n.m.) lanovkou. Cestu kamenitou sjezdovkou, pro mě z nepochopitelných důvodů, zakázali. Jediným důvodem snad může být lanovkářská lobby. Vydělat za zpáteční jízdenku 8€, nebo nevydělat!?!. Za ten den by asi pár lidí vyšlo pěšky. Po malé svačince v sedle, vyrážíme k vrcholu Lomnického štítu (2 634 m n.m.). Cesta to není značená a tak orientace v mnoha cestičkách je občas složitá. Naštěstí je stále nádherné počasí. Týden před odjezdem proběhla médii informace o zmizelých 25ti metrech jistících řetězů. Obvinění padlo na horské vůdce, aby nepřicházeli o peníze od lidí, co to pomocí řetězů snadno vylezou. Ti to vehementně popřeli. Řetězy chyběly na začátku nejtěžšího úseku asi (2 350 m n.m.). Odpověď na otázku, kdo je zde odstranil, ať si najde každý sám. Jenomže my jsme se nenechali odradit od další cesty a hora nás za to přijala. Navíc nám za mírného větru poskytla nádherné pohledy. Jak jednou řekl můj kamarád Konrs nastal „fotografický orgasmus“. Fotil jsem jak o život a rozplýval se blahem. Poté co jsem byl hlavou v oblacích, vlastně až nad nimi, jsme se vrátili nazpět dolů do doliny. Moje kroky vedly ze Skalnatého plesa do Tatranské Lomnice. Franta šetřil svá kolena a využil lanovky. Místo čekání na mě, dojel električkou pro auto.

čtvrtek 5.9.

Trasu tento den ani nevím, jestli mám popisovat. Zčásti vedla cestou necestou. Místy kde je zapovězeno vstupovat. Když tak to nikde neříkejte. Autem jsme dojeli do malebné vesnice Ždiar (890 m n.m.). Z ní Monkovou dolinou na Široké sedlo. Před nástupem do stoupání mě překvapil Franta. Celé dny chodí nabalený a nyní v chladném ránu jde do trička. To nevěstí nic dobrého. A taky jo! Bylo to trochu do kopce. Trochu víc. Pot ze mě odkapával, tekl přímo proudem, ke konci snad i stříkal. V Širokém sedle ( 1 825 m n.m.) nás zchladil vítr a ještě větší chlad než dole. Až do nedalekého Predného Kopského sedla (1 780 m n.m.) byla naše cesta bez prohřešků. Zde jsme si nafotili stádo kamzíku z takové blízkosti, že se mi nevešli do teleobjektivu. Poté jsme odbočili na zakázanou cestu hřebenem Belianských Tater. Počasí nám nepřálo dle našich představ. Přesto jsme si naplno vychutnali krás této části Tater. Nádherná květena a plno kamzíků. Na konci hřebenu následovalo ostré klesání k chatě Plesnivec. Od ní pohodová lesní cesta přes Šumivý prameň do Tatranské Kotliny. Zde jsem opět počkal na Frantu, až autobusem dojede pro auto.

pátek 6.9.

Franta je zkušenější horal, ale také starší a tak na tento den zvolil relaxaci v termálech. Využil svých bohatých zkušeností a naplánoval mi nádhernou túru. Jako všechny ostatní. Vysadil mě na známém místě v Tatranské Lesné u hotelu Karpatia (920 m n.m.). Ačkoliv jsem dolinou Studeného potoka šel již potřetí, stále bylo co fotit. Od rozcestí nad Rainerovou chatou jsem šel Vel'kou Studenou dolinou na Zbojnickou chatu (1 960 m n.m.), kde točí výbornou Plzeň. V tu dobu se začali potit okolní štíty a vzniklý opar v kombinaci okolních štítů s blankytně modrou oblohou vytvářely úchvatné scenérie. Po nafocení všeho nejméně dvakrát vyrážím řetězy jištěnou skalou přes sedlo Prielom (2 288 m n.m.) na Pol'ský hrebeň (2 200 m n.m.). Zde najednou přibylo lidí přicházejících od Sliezkeho domu. Ze hřebenu pokračovali na vrchol Východné Vysoké (2 428 m n.m.). Tam jsem se odmítl s nimi přetlačovat a zvolil sestup na Sliezky dom (1 670 m n.m.). Poté poměrně nezáživnou cestou vysokou klečí na Hrebienok (1 263 m n.m.). Z něj podél pozemní lanovky do Starého Smokovce (1 010 m n.m.) kde si mě vyzvedl odpočatý Franta (po termálech štípal s panem domácím dříví).

sobota 7.9.

V odjezdový den jsme zvolili krátkou, opět krásnou túru. Jenom lidi mě trochu …. štvali. Bylo jich moc. Autem k železniční stanici Popradské pleso (1 350 m n.m.). Zde v 7:15hod. Franta nechápavě kroutil hlavou, kde se tam touto dobou bere tolik aut. Asfaltovou cestou na Popradské pleso (1 500 m n.m.) míjíme průvody lidí. Poté je s obtížemi předcházíme lesní cestou až k rozcestí Nad Žabím potokom. Většina pokračuje na Rysy zatím co naše kroky směřují k Vel'kému Hincovu plesu (1 946 m n.m.). Největší a nejhlubší pleso na Slovenské straně Tater. Nádhernými pohledy jsme se kochali přes hodinu. Skoro sami. Holt se vyplatí vstávat včas. Při sestupu na skalní hranu, odkud je pěkně vidět do údolí, se mi při pohledu dolů udělalo slabo. Nikoliv z výšky, nýbrž z těch davů lidí, jdoucích proti nám. A to nebylo nic proti tomu, co se valilo na Rysy (viz. foto). Cestou dolů jsem si dal na Popradském plese Plzíňku, Franta jako řidič nemohl, a přes Symbolický cintorín sestoupili k autu. Po osvěživé koupeli v potoce Poprad, asi tak 2 cm teplé, jedeme domů.

Tak zase příště.